Porod Johanky

05.05.2017

Už přes týden jsem měla bolestivé poslíčky, často v průběhu celého dne, večer, až do brzkých ranních hodin. Pak však vždy vše přešlo. Zátka mi začala pomalu odcházet den předem, ale odešlo jí jen málo. I to mě mátlo, čekala jsem na větší kus. Hodně se mi objevovaly křížové bolesti. Vana mi je pomáhala vždy zklidnit. V den před porodem jsem měla opět celý den co 20-30 min bolesti zad i stehen. Bylo to únavné a měla jsem už dvoudenní spánkový deficit, protože celé noci jsem proposlíkovala, v 5 ráno konec, a spala jsem celkem asi 3 hodiny. Muž šel odpoledne s J. na hřiště a pak po jejím uspání taky zalehnul. Já dál poslíkovala, zkoušela si polohy, ale v kontrakcích byly bolesti těžko zvladatelné v jakékoliv poloze. Úleva nastala pouze vaně. Tam ale také kontrakce vždy vymizely. Nicméně když jsem vylezla, zase se objevily. Celý večer jsem takto "pracovala k porodu" aniž bych si uvědomila a připustila, že to bude ještě dnes. Moje zklamání z minulých dnů spolu s faktem, že mě děsně bolely záda a zadek a stehna, ale břicho tvrdlo "málo" a nepravidelně, mi nedovolilo vidět, že se jedná o skutečné porodní kontrakce. Muž byl na tom podobně, podporoval a utěšoval mě, že to brzy bude (myslel dny) a že se to určitě dobře připravuje a pak to bude aspoň rychlé. PA jsme zatím nedávali vědět, oba jsme čekali, že k ránu vše skončí, jako vždy. Prostě jako prvorodiče, kteří nevědí, kdy jet do porodnice, a tak jedou příliš brzy (to jsem měla v sobě skrytou obavu, že PA zavolám "zbytečně") anebo pozdě. Proto jsme nakonec PA zavolali tak zásadně pozdě, že to nestihla.

Ve 2 hod ráno jsem muže poprosila, aby vstal a namasíroval mi záda, pak že vlezu do vany, že mě to hodně bolí. Pomohl mi, nosil mi pití a jídlo, ohříval vodu a já tam "uvolňovala bolesti". Zkoušela jsem si taky různé polohy, ale vždy mě to dovedlo do čistě horizontální polohy na zádech, s široce rozevřenýma nohama. Splývala jsem v té vodě a snažila se v kontrakci maximálně uvolnit, nejít proti té křeči, která zachvacovala břicho, záda, zadek i stehna. Postupně se mi dařilo. Bolelo to děsně, ale spolu s jemnou vokalizací (postupně nabývala řádně na síle) to celkem šlo. Kontrakce byly po 5ti-6ti minutách, byly asi 3:30 ráno, když nám s Tomem došlo, že se to třeba_možná_asi_zřejmě tentokrát nezastaví : ) Zavolali jsme PA a kamarádce Kristýně. Kristýna obratem vyrazila, s PA jsme se domluvili, že už se chystá, a že máme zavolat během 20ti min, jestli teda fakt jo nebo ne. V tu chvíli začaly kontrakce přitvrzovat, začalo to fičet. Moje vokalizace byla mohutná a živelná, ale pomáhala, protože bolest byla pořád velká, ale díky hlasu jsem byla schopná nesevřít se a nezkroutit. Držela jsem se za hlavou za okraj vany a měla pocit, že jsem v silném proudu řeky, který mi unáší nohy a celé tělo a já se jen držím . Hlavně uvolnit cestu miminku! To mi pořád běželo v hlavě. To jsem vnímala jako nejdůležitější. Pak přišla k vaně Kristy, která právě přijela, usmívala se a pokyvovala hlavou, jako že dobrý. Nemohla jsem už mluvit, viděla to a jen mě pohladila po hlavě. Kontrakce neuvěřitelně sílily od jejího příchodu, zřejmě mě její přítomnost definitivně odblokovala. : ) Po pár minutách po jejím příchodu nastal najednou absolutní zvrat první doby porodní ve druhou, z vteřiny na vteřinu. : ) najednou to udělalo vžum vžum a Johanka doslova skočila nebo se vcucla hlavou do pánve a do branky a začala se tlačit ven. Já se chytla za hlavou vany a začala hoodně řvát, hlavně překvapením nad tím náhlým zvratem. Cítila jsem nutkání tlačit nebo mě to tlačilo samo, nevím, ale během chvíle se pysky pootevřely a vykouklo tak čtvrt hlavičky. Viděla jsem Kristy, že pokyvuje hlavou , jako že jo, že hlavička už leze. Šáhla jsem si mezi nohy a cítila ji. Za pomoci mohutného řevu se mi podařilo uvolnit křeč kontrakce a držet hlavičku na místě aby nevklouzla zpět, zároveň jsem ale nechtěla tlačit, chtěla jsem, aby lezla sama v rytmu kontrakcí. Hlas mi pomáhal to vybalancovat . Nahmatala jsem vak blan jako hedvábné závoje vznášející se ve vodě před hlavičkou a radovala se z toho, ale cítila jsem, že tam něco je, krabatýho, jako žíla na blanách. A když kousíček ještě popolezla, uvědomila jsem si, že je to pupečník, který má jako číro přes lebku uvnitř v blanách. V té chvíli se vzbudila J., která se šla na mně podívat, ale jak byla rozespalá, spadla ze schůdku a asi se i lekla toho řevu, začala plakat a tom jí vzal a šel jí pustit pohádku do obýváku. Naštěstí se hned uklidnila a klidně koukala. Kristy seděla přede mnou a já tušila, že vidí ten pupečník, ale nemluvily jsme o tom, jen jsme tak na sebe kývaly, koukaly si do očí a čekaly na další kontrakci. Byla jsem klidná, že tam je ten vak a někde uvnitř jsem věděla, že malá půjde krásně dál sama ven, že to nebude trvat, že hlavička už se nevrátí, že ten bod je překonán, cesta volná. Šla další kontra a hlavička vyšla celá. Myslím, že při tom vak praskl. Čekáme, hlavička se otáčí. Nahmátla jsem pupečník teď už spadlý na stranu kolem krku. Poprosila jsem kristy, ať zkusí jestli jde přetáhnout. Šáhla tam a z jejího chování jsem pochopila, že je celkem volný, nicméně už šla další kontrakce a malá se zase posunula, jedno ramínko se uvolnilo a tělíčko napůl vyklouzlo. Bylo mi jasné, že malá není nijak svázaná ani zablokovaná tím pupečníkem, cítila jsem její jemné pohyby nožek v sobě a tělíčka na hrázi a s další kontrakcí byla úplně venku . Obrovské uvolnění a radost. Tom přiběhl z obýváku, kam šel pustit Jozince ty pohádky, akorát ve chvíli, kdy Johanka vyplouvala ze mě ven, dal ruce do vody a chytil ji. Vynořila se, kuckla a já si jí vzala k sobě. Byla bílo růžová, dýchala hned sama a vypadala velmi klidně a stabilně. Jen mžourala a dál odpočívala. Vítali jsme ji s mužem a radovali se a mě to zaplavilo. Bylo to úžasné, silné a dojemné a cítila jsem se plná lásky a štěstí, že to malá tak nádherně zvládla, že všechno šlo tak jak šlo, přesně tak, jak to mělo být. Jsem vděčná Tomovi, že mě držel a staral se o mě v průběhu tý první doby porodní, že se mnou do toho všeho vlastně šel a maximálně mě podpořil :) vděčná Kristýně, že tam byla a že se mnou zažila tu neuvěřitelně akční :) druhou dobu porodní, že to zvládla a byla mi dobrým ženským duchem a pomocníkem v té silné chvíli, kdy Johanka prolézala na svět. Jsem vděčná J., že to zvládla a že sestřičku přivítala a byla tam kde měla být v těch správných chvílích. A děkuji Johance, že tak iniciativně a klidně řídila všechny přípravy i porod, nikam se nehnala, všechno si hezky nachystala, ale potom neotálela a zvládla to všechno s takovou klidnou byť robustní silou : )